Tomáš Garrigue Masaryk

československý státník, filozof, sociolog a pedagog, první prezident Československé republiky

(7. března 1850 Hodonín –14. září 1937 Lány)

Masaryk se narodil jako „Tomáš Jan“ na Slovácku. Rodiče byli zaměstnanci na statku Nathana Redlicha. Tomášova matka Terezie Masaryková roz. Kropáčková pocházela z Hustopečí. Jeho otec Jozef Maszárik (také Masarik, či Masaryk) byl Slovák a pracoval jako kočí.

Do Mutěnic se rodina přestěhovala na jaře roku 1852 a žila zde do jara roku 1853, kdy se odstěhovala do Hodonína. V Mutěnicích se narodil Tomášův bratr Martin. Dětství a mládí tedy Tomáš Masaryk strávil na Slovácku. Po absolvování čejkovické obecné školy studoval na reálném gymnáziu v Hustopečích a později na gymnáziu ve Strážnici, které však nemohl dokončit. Praktikoval krátce v hodonínské škole, učil se zámečníkem ve Vídni, později kovářem v Čejči, brzy nastoupil jako podučitel hustopečského reálného gymnázia a s pomocí vlasteneckého kněze a kaplana P. Františka Satory se chystal ke studiu na německojazyčném klasickém gymnáziu v Brně. Od 15 let se živil sám jako domácí učitel dětí bohatých rodičů.

Mutěnice pak, už jako prezident, navštívil ještě dvakrát, jednou soukromě v roce 1910 a pak v roce1924 při oficiální cestě do rodného kraje.

V roce 1910 přijel Masaryk do Mutěnic coby šedesátiletý v doprovodu fotografa Vraného a nakladatele Gustava Dubského. Navštěvoval tehdy postupně všechna místa svého dětství. Fotografie měly sloužit pro Sborník k šedesátinám Masarykovým. Navštívil chalupu č. 120 (tzv. drábovnu), ve které s rodiči v Mutěnicích bydlel a navštívil rodiny, se kterými se rodina Masarykových přátelila. Dále navštívil kostel a Dvůr, kde sloužil jeho otec. Přijal pozváni také do vinné sklepa.

V roce 1920 se Masaryk stal čestným občanem Mutěnic.

Památným dnem pro Mutěnice byl 18. červen 1924, kdy Masaryk Mutěnice navštívil oficiálně jako prezident. Doprovázela ho dcera Alice. Pro prezidenta byla připravena slavobrána s prapory. U brány se shromáždili všechny školní děti i ostatní občané. Prezidenta vítal starosta obce, řídící učitel, krojované děti, zástupci legionářů, přátelé TGM z Čejče a další. Prezident se také podepsal do školní kroniky.

Tomáš Garique Masaryk zemřel v Lánech 14. září 1937, dne 21. září se zúčastnili starosta a obecní radní jeho pohřbu v Praze.

15.10. 1992 se uskutečnila návštěva vnuček TGM v Mutěnicích. Byly to sestry Anna Masaryková a Herberta Masaryková-Pocheová. Navštívily také Kopčany, Hodonín, Čejkovice a Čejč.

Blanka Přidalová, 2021

Zdroj:

Prčík Ladislav, Pan president repub. Československé v Mutěnicích 18. června 1924, Naše Mutěnice letní 1994

Ing. Jaroslav Mihola, Masarykův jednoletý pobyt v Mutěnicích, Naše Mutěnice velikonoční 1993

Ing. Jaroslav Mihola, Prof. Tomáš Masaryk před 90 lety v Mutěnicích, Naše Mutěnice letní 2000

https://cs.wikipedia.org/…igue_Masaryk

https://cs.wikipedia.org/…igue_Masaryk#…

Armádní generál Šimon Drgáč

Narodil se 8. listopadu 1892 v Mutěnicích. Šimon byl nejstarší z osmi dětí. v r. 1913 byl odveden a poté nastoupil k c. a k. pěšímu pluku v Sarajevu, kde byl svědkem uskutečnění atentátu na následníka trůnu 28. června 1914 i vypuknutí první světové války o měsíc později. Byl nasazen na srbské a italské frontě. V prosinci 1916 byl Šimon Vagunda-Drgáč v zajateckém táboře v Melfi na jihu Itálie. Tam začal hledat cestu do tvořících se čs. legií. Pro svoji vynikající znalost italštiny zastával u legií různé funkce. Se sedmou čs divizí se vrátil do vlasti začátkem roku 1919.

Nejdřív uvažoval o dokončení vysokoškolského studia, pak se ale rozhodl zůstat v armádě. V hodnosti kapitána vykonával funkci velitele roty u „své“ 7. čs. divize, s níž se zůčastnil znovu bojů. Tentokrát proti maďarským bolševikům na Slovensku. Po porážce bolševiků byl v září r. 1919 povolán do Kurzu Hlavního štábu v Praze. Pak sloužil na Slovensku v různých funkcích na různých místech- např. Nové zámky, Banská Bystrica. Koncem ledna 1929 byl ustanoven vojenským atašé v Paříži s akreditací pro Francii, Belgii a Švýcarsko.

V září 1937 byl jmenován náčelníkem štábu Generálního inspektora čs. branné moci a v září 1938 byl přidělen jako zástupce Ministerstva národní obrany ČSR k nově zřízenému Ministerstvu propagandy Hugo Vavrečky. V březnu 1939 přišla okupace. Nemínil se s ní smířit a ihned se zapojil do odboje. Spolu s ministerským radou Zdeňkem Schmoranzem založil plukovník Drgáč odbojovou skupinu tzv. tiskových důvěrníků. Tvořili jí bývalí zpravodajští důstojníci, kteří sehráli významnou úlohu v informování spojenců (prostřednictvím depeší do Londýna) např. o pohybu německých vojsk na začátku války. Svoji odbojovou činnost kryl Šimon Drgáč vykonáváním funkce generálního sekretáře Národního souručenství. 1. září 1939 byl zatčen. Gestapo však proti němu nezískalo dostatek důkazů, a tak neskončil na popravišti jako několik jeho blízkých spolupracovníků. V následujících letech prošel řadou nacistických káznic a koncentračních táborů. (Pankrác, Dachau, Buchenwald, Gollnow, Drážďany, Berlín, Flossenburg) Se štěstím přežil i pochod smrti. Šimon Drgáč se dočkal osvobození Američany 24. dubna 1945, s nimi přijel v květnu 1945 do Prahy. Z útrap z věznění se zotavoval v Mutěnicích, zážitky z válečných let popsal v rukopisech „Vzpomínky“ a „Flossenburg“.

1.června 1945 byl Šimon Drgáč jmenován velitelem Vojenské akademie v Hranicích, v říjnu téhož roku byl povýšen na brigádního generála. Poté se stal v říjnu 1946 1. podnáčelníkem Hlavního štábu čs. branné moci. Od dubna 1948 ustanoven zástupcem náčelníka Hlavního štábu, povýšen na divizního generála, pak sborového generála a 1. srpna 1948 se stal náčelníkem Hlavního štábu, od října 1949 už v hodnosti armádního generála.

V dubnu 1950 byl Šimon Drgáč z funkce náčelníka Hlavního štábu odvolán, v roce 1952 byl zatčen, obviněn ze „sabotáže uplatňování sovětských zkušeností při výstavbě armády“ a v dubnu 1954 byl odsouzen za velezradu a vyzvědačství k 24 letům odnětí svobody, ztrátě hodnosti a propadnutí majetku. (Při „tvorbě“ těchto vykonstruovaných obvinění asi sehrál úlohu i jeho zmíněný podíl na pomoci státu Izrael). Trest si odpykával v mnoha nechvalně proslulých věznicích tehdejšího Československa, počínaje „Domečkem“ v Praze, pokračuje Mírovem a obávaným Leopoldovem.

Po pádu Stalinova kultu osobnostu v SSSR a smrti Gottwalda u nás přišly změny -nedávno skončené soudní procesy byly revidovány, někteří vězni byli propuštěni, mezi nimi i Šimon Drgáč v roce 1958. Pomohl v té věci jeho přítel gen. Ludvík Svoboda, sám dříve také perzekuovaný. V roce 1960 byl Šimonu D. zahlazen trest a v květnu 1963 ho vojenské kolegium Nejvyššího soudu plně rehabilitovalo.

Když v roce 1968 spoluorga­nizoval jeho syn Lubor podpisovou akci na radnici v Mutěnicích proti okupaci Československa sovětskou armádou, připojil armádní generál Šimon Drgáč svůj podpis mezi prvními. Zemřel 28. června 1980.

Lubor Drgáč, člen Letopisecké komise

Jan Lacko

Malíř Jan Lacko se narodil 15.10. 1927 v Mutěnicích. Od dětství se u něho projevoval výtvarný talent. Rád pozoroval svou maminku při malování stuh se slováckými ornamenty, sám hodně kreslil a maloval.

Profesor kyjovského gymnázia, kde Lacko studoval, si všiml jeho nadání a poradil mu pokračovat ve studiu na vysoké škole uměleckého zaměření. Od roku 1947 tedy studoval Jan Lacko na brněnském Vysokém učení technickém malbu u Eduarda Miléna, grafika, scénografa a malíře, potom také modelování u Vincence Makovského, sochaře. Z teoretických předmětů matematiku. Po změnách v roce 1948 studoval na nově vzniklé Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity. Pro zajímavost, tam se potkal s dr. Karlem Svobodou, který nyní bydlí v Mutěnicích.

Velký vliv na oba měl zvláště Profesor Eduard Milén. Tento žák Maxe Švabinského byl známý svým úsilím o zjednodušení výrazu. Jan Lacko měl později podobnou schopnost postihnout realitu kresebnou zkratkou, ještě navíc dát kresbě lyrický náboj. Po roce 1948 začal být prosazován sterilní socialistický realismus. Pro formu v roce 1949 Profesor Milén zorganizoval na Pedagogické fakultě akci „Kreslíme v továrně.“ Ve skutečnosti zůstal věrný svému pojetí. Nesnažil se „lámat“ ani studenty. Lackovy kresby z akce Kreslíme v továrně jsme mohli vidět na výstavě k jeho nedožitým devadesátinám v roce 2017.

Skutečný tlak doby pocítil Lacko asi až později, v padesátých letech. Po ukončení studií v roce 1951 byla jeho prvním učitelským působištěm základní škola v Šardicích. Od roku 1953 do roku 1966 učil na učňovské škole obchodního zaměření v Brně výtvarnou výchovu a aranžérství. Při realizaci oficiálních zakázek (mozaiky a malby v budovách podniků v Brně a jinde) narážel na všudypřítomný diktát zmíněného socialistického realismu-obraz musel být neustále ospravedlňován odkazováním na viděnou skutečnost -podíl fantazie měl být vyloučen. Přesto se v jeho volné tvorbě -krajinách, portrétech, zátiší, projevuje snaha hledat pravdu někde mezi realitou a fantazií. Základem mu byla kresba. Motivy nejdřív čerpal z krajiny kolem Brna, podobně jako jeho učitel. Snažil se proniknout k tváři krajiny citově. To není každému dáno, nelze se to naučit, vyžaduje to dlouhodobé úsilí, ani pak není výsledek zaručen… Později, v Mutěnicích, se mu to povedlo. Sám Lacko říkával, že měl rád určitý okamžik před západem slunce, ten moment zachycoval na svých obrazech s kostelem, sklepy, s vinohrady.

V roce 1963 se oženil, od roku 1967 pracoval v aranžérském středisku ČSAD v Brně. V sedmdesátých a osmdesátých letech pak v ČSAD Hodonín. To už bydlel trvale v Mutěnicích. Pro kostel sv. Kateřiny namaloval obrazy s náboženskými motivy. Některé ještě v duchu snad pozdního tuzemského impresionismu, jiné odvážnější, inspirované moderními směry, např. Georgesem Roaultem. Těžko odhadovat, kudy by se ubírala cesta jeho vývoje, kdyby žil ve svobodných poměrech, mohl se například podívat do galerií v Rakousku, Německu a jinde. Po revoluci vedl tvůrčí debaty s přáteli, mj. s mladším kolegou, malířem-emigrantem Františkem Mokrušou, který často litoval toho, že totalita už v zárodku ubíjela fantazii, která je cestou k abstrakci. Jan Lacko zčásti souhlasil, určitě s tím v sobě bojoval, zároveň ale zastával názor, že nejdřív se člověk musí naučit kreslit podle skutečnosti, až pak může tvořit z fantazie.

Únikem- „oddychovkou“, jak sám říkal, byla sgrafita v areálu Bůd v Mutěnicích. Přesto zde můžeme vidět vysokou úroveň návrhu i provedení. Projevuje se tady elegantní „milénovská“ linka u figur, například v provedení rukou, ale i v ornamentu. Zajímavé skloubení typografie a ornamentu. Účin je podpořen škrábáním do polotónů, jak to dovoluje právě technika sgrafita. S tím mu někdy pomáhala i jeho dcera, zvláště v pozdějších letech po revoluci. Je autorem i řešení kaple sv. Anny v Mutěnicích. Opět tu dosáhl monumentálního výrazu při současném užití jemného detailu.

Známé je jeho rčení „Člověk se narodí jako originál, ale spousta lidí umírá jako kopie.“ Jan Lacko zemřel 25.9. 2001. Už dřív bylo napsáno, že se narodil i zemřel jako originál. S tím se dá souhlasit, vždyť i jeho díla poznáme už zdálky a na první pohled -nesou pečeť a ducha svého autora.

Lubor Drgáč, 2021

Zdroje:

Ing. Jaroslav Mihola -Z galerie Mutěňáků -Jan Lacko, Naše Mutěnice, 1996

Ing. Jaroslav Mihola, Ladislav Prčík -Malíř mutěnských žůder Jan Lacko, Naše Mutěnice 2007

Jiří Rambousek- Malíř Eduard Milén vzpomíná, Universitas- revue Masarykovy univerzity 2/2008

rozhovory a korespondence s Františkem Mokrušou, MFA, 2005 –2012

rozhovor s dr. Karlem Svobodou, 2021

Vincenc Bednář

(20.1. 1906, Makov – 3.1. 1983, Kunštát) byl český římskokatolický kněz, který působil v Mutěnicích v letech 1936–1951.

Po vystudování Reálné školy v Kunštátě a Boskovicích se vydal studovat Bohosloveckou fakultu v Brně, kde byl 19.3. 1932 vysvěcen na kněze. Jeho prvním působištěm se staly sousední Dubňany. Do funkce faráře mutěnické farnosti byl jmenován dne 1.4.1936. Za 15 let služby v Mutěnicích se neúnavně podílel jak na rozvoji duchovního, tak i občasného života v obci. Mezi jeho hlavní zásluhy pro obyvatele Mutěnic můžeme zařadit například:

• iniciace Spolku pro postavení a udržování Katolického besedního domu (dnešní Kulturní dům),
• předsednictví Výboru pro vybudování Měšťanské školy (dnešní “Nová škola”),
• zvelebení hřbitova starého a rozšíření o hřbitov nový,
• upravení fary,
• vybudování kněžské hrobky,
• přednášky a duchovní cvičení pro farníky z Mutěnic i okolí,
• konání a nacvičování biblických závodů,
• zahájení přestavby a rozšíření kostela.

Poslední zmíněné dílo už však bohužel nestihl dokončit, jelikož byl dne 9.7. 1951 zatčen Státní tajnou policií a v noci odvlečen z Mutěnic. Ve vykonstruovaném procesu byl odsouzen za vlastizradu na tři roky do vězení. Ve vězení vážně onemocněl a byl propuštěn, avšak do Mutěnic se již nesměl vrátit, protože podle představitelů tehdejšího režimu svým vlivem silně působil na farníky. Jeho poslední dílo, tak dokončil jeho nástupce P. Josef Ondra. Po propuštění z vězení dále sloužil jako kněz v pohraničních obcích, následně pak v Boskovicích a v Kunštátu, kde 3. ledna 1983 umírá a je zde také pochován. V roce 1993 byl tento výjimečný kněz mutěnickými farníky a Radou Obecního úřadu in memoriam jmenován Čestným občanem Mutěnic. Tuto událost připomíná pamětní deska na průčelí Kulturního domu, jedná se o akademické dílo sochaře Zdeňka Kolářského.

Mgr. Radim Ilčík, člen Letopisecké komise

Zdroj: L.Prčík: Velikonoční zpravodaj obce Mutěnice, 1993

Webové stránky obce Makov: https://www.makovukunstatu.cz/…na-osobnost/